Přepis:
Del Bigree: Další příběh je šokujícím příběhem, který je příkladem problému vědy kolem nás. Je čas na Akta Ex-Vax.
Toto je příběh Nicka Gauthiera. Byl to opravdový Američan, který dělal vše proto, aby zabezpečil svou rodinu. Aby se postaral o všechny kolem sebe. Než se dostal k Tdap vakcíně. Toto je Nickův příběh.
Nick (z dokumentu o něm): Během svého života jsem nikdy nerad jen tak seděl. Vždy jsem byl v pohybu, sportoval jsem, pracoval rukama. Když mi bylo devatenáct, stal jsem se hasičem na šest let. Byl jsem vyslán na misi do Mexika na pomoc lidem s poškozeným sluchem. A tuto práci jsem si zamiloval. Pamatuju si jednu babičku, která poprvé uslyšela své vnuky a byla z toho nadšená. To byl ten moment. Dělal jsem atestace v nemocnici pro vojenské veterány a zajímal jsem se o léčbu poškození a ztráty sluchu. Rozhodl jsem se pracovat v nemocnici ve Fort Hood v Texasu. A byl jsem z toho nadšený. Musel jsem se ale proto přestěhovat s celou rodinou přes celou Ameriku.
Nickova žena: Když jsme dorazili do Texasu asi před 6 měsíci, cítila jsem se fantasticky. Bylo to prostě perfektní, Nick měl svou vysněnou práci, byl tak šťastný. Přišel z práce domů a šli jsme každý večer do bazénu s dětmi. O víkendech jsme chodili k místním jezerům a na túry.
Nick: Asi měsíc po nástupu jsem měl udělat poslední krok, což bylo posouzení zdravotní způsobilosti. Šel jsem do pokoje se sestrou, ptala se mě nějaké otázky a všimla si, že jsem byl jeden z nejzdravějších lidí, kteří prošli tímto procesem. Když jsem nastupoval na svou pozici, měl jsem už za sebou všechna povinná očkování. Zaslal jsem všechny mé záznamy o očkování, zdravotní prohlídka ale probíhala na odděleném pracovišti. Sestřička mi řekla, že si musím dát tetanovku, tzv. Tdap vakcínu, chvíli jsem váhal, ale byla to prostě součást práce. Nechtěl jsem dělat rozruch, nechal jsem se naočkovat a vrátil se do práce. Až když jsem seděl u televize kolem sedmé večer, přestával jsem si cítit levou nohu.
Šel jsem hned do sprchy a noha mě pálila jak v jednom ohni. Věděl jsem, že je něco špatně. Probudil jsem se ráno a pálivý pocit se posunul po noze směrem nahoru. Slyšel jsem zvonění v pravém uchu, které bylo tak hlasité, že jsem se od toho nemohl odpoutat. Kontaktoval jsem sestru, která mi dala vakcínu. Kontaktovala šéfa bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a ten řekl, abych šel okamžitě na pohotovost. Doktor smetl ze stolu mé symptomy. Řekl pouze, že to není Guillianův-Barrého syndrom. A že když budu mít potíže s dýcháním, mám přijít na pohotovost. Cestou domů jsem navštívil ambulanci, kde mi odebrali krev. Vše se vrátilo do normálu. V dalších dnech jsem byl vícekrát na pohotovosti a po doktorech a nikdo to nemohl vysvětlit.
Nickova žena: V práci pokulhával. Nadměrná citlivost byla v spodní levé části zad. Řekla jsem mu: „Chci, abys šel pro svou lékařskou zprávu. Potřebuji vědět, co ti to dali.” Získal výrobní číslo a výrobce a já zavolala do Centra pro kontrolu nemocí (CDC). A pán, se kterým jsem mluvila, řekl: „Nemůžu vám říct, co máte dělat. Nemůžu vám říct, co se děje, a jestli to je způsobené vakcínou. Jediné co vám řeknu, je, že co nejrychleji musí navštívit neurologa.
Nick: Byla to spousta testů… Měl jsem 5 magnetických rezonancí, mnoho krevních testů, pokus o odběr z míchy. Přes všechna tato vyšetření, nikdo neměl žádné odpovědi. Do pravé nohy jsem dostával těžké křeče. Byly tak bolestivé, že jsem mohl jen plakat a křičet.
Nickova žena: Zavolal mi, byl z toho hotový, slyšela jsem jen ten chaos v jeho pokoji. Slyšela jsem, co doktoři říkali. A zavolali pro něj havarijní vozík (s nouzovými léky a přístroji pro podporu základních životních funkcí). Spěchala jsem za ním. Obě nohy byly v těžkých křečích. Mohli jste doslova vidět jako jeho nervy a svaly vystřelovaly. Řval a brečel, jako jsem ho nikdy předtím neviděla. A doktor tam prostě stál a doopravdy nevěděl, co má dělat.
Nick: Výsledky, které se vrátily z magnetické rezonance, ukázaly lézi na obratli č.3, což je vlastně nádor (myom) v tukové vrstvě kolem míchy. Vrstva v podstatě zmizela a byla poškozena samotná mícha. Takže věděli, co způsobuje ty symptomy, ale nevěděli proč. Začali tím, že mi dali intravenózně steroidy, symptomy neodcházely. Takže prostě odebrali celou moji krev a nahradili ji, aby zastavili záchvat. Asi po deseti dnech mi přišel dopis od jednoho z lékařů. Že jsem měl alergickou reakci na vakcínu a že bych neměl být víc očkovaný.
Del (rozhovor): Absolutně hororový příběh. Nyní je tu se mnou člověk, který toto zažíval. Nicku Gauthiere, slyšíš mne?
Nick: Slyším, Dele.
Del: Nicku, především děkuji, že jsi se podělil s námi se svým příběhem, a že jsi si udělal čas. Často slyšíme vyprávět příběhy rodičů, že pozorují poškození svých dětí po očkování. Jejich miminka křičí ze všech svých sil tři dny v kuse. Často těmto rodičům říkají, ať neblázní, dítě je jen úzkostlivé. A pak vidím dospělého muže, hasiče, křičet bolestí, v agónii. A ty jsi člověk, který může popsat, co se ve skutečnosti děje. Pro ty z nás, kteří sledovali příběhy těch dětí. Co jsi zažíval? Jaký to byl pocit?
Nick: Dá se to popsat jako nekontrolovatelné, bolestivé křeče v celém tvém těle. Ale do nepopsatelného extrému. V tom videu, kde ležím na boku a brečím, byly celé moje nohy v křečích. V každém svalu jsem měl tak nesmírně silné křeče, že jsem si poškodil moje levé koleno. Je to taková bolest, že si skoro nepamatuju to časové období. Protože jsem byl blízko šoku.
Del: Co se ti honilo hlavou? Dostal jsi tu vakcínu. Říkal jsi si, při takových bolestech, a doktoři nevěděli, čím to je, že to musí být tou vakcínou. Napadlo tě to vůbec? Nebo jsi byl v šoku, že to je tím?
Nick: No, přesně to jsme si mysleli, že se děje. A říkali jsme doktorům na pohotovosti, že jsme si celkem jistí, že je to tou vakcínou. A oni kroutili hlavami, že to není možné. Že to musí být náhoda. Slyšel jsem slovo „náhoda” tolikrát, že o tom ani nechci mluvit. Museli jsme bojovat s každým doktorem, každý den, aby začali přemýšlet mimo své mantinely.
A aby se dívali dál, než je jen jejich běžný postup. Nikdo totiž nechce mluvit o poškozeních způsobených očkováním.
Del: Doktoři vyloučili Guillainův-Barrého syndrom a podle nich to byl jediný možný vedlejší účinek způsobený vakcínou. Můžete mít paralýzu, která se nazývá Guillainův-Barrého syndrom, ale o tom, že by křeče celého těla mohly být způsobeny vakcínou, nechtějí slyšet. Je šokující, že připouštějí jen tuto jedinou věc. Ale ta se tě netýká, takže to ta vakcína nemohla způsobit. Muselo to být hrozně frustrující. A musí to být strašlivé… Přijdeme k doktorovi na pohotovost a očekáváme, že o tom bude něco vědět. Jak hrozné to musí být? Být tam a nevědět, jestli tohle někdy skončí a vidět lidi, kteří nemají ponětí, co se děje.
Nick: Je to děsivé. Nedávno jsem dostudoval, jsem doktorem audiologie, trénovali mne, abych zkoumal. A bylo hrozné sedět na zemi na neurologii v renomované nemocnici, a vědět víc o tom, co se děje, než doktoři, kteří mě léčili. Musel jsem žádat o testy a jiné zákroky, které se mohly udělat, tak abychom mohli vylučovat věci. Napadaly mne věci, nad kterými oni ale nepřemýšleli. Je hrozné být v takové bolesti a nemít žádné odpovědi. A ani dodnes nemám mnoho odpovědí od lékařské komunity. Bojuji každý den, abych získal odpovědi. A pokračuji stále ve výzkumu a snažím se vysvětlovat lidem, co se může stát.
Del: A představ si, že máš to, co mnoho rodičů nikdy nedostalo. Mohl jsi mluvit a popsat, co jsi zažíval. Získal jsi dopis, kde doktor připouští, že jsi měl alergickou reakci na tetanovou (Tdap) vakcínu. Dokážu si představit, že ti to hodně pomůže v budoucnu. Ale asi je hodně lidí, kteří se ptají, jak se máš teď. A budu k vám upřímný. Normálně bychom Nicka pozvali přímo do studia. Nemohli jsme to udělat, protože nyní uvidíte, jak teď vypadá Nickův život.
Nick (z dokumentu o něm): Když jsem se dostal z nemocnice, nemohl jsem ujít ani kousek, sám se koupat. Měl jsem potíže při jídle, ani telefon jsem nemohl udržet. Měl jsem křeče v obličeji a dostal jsem taky zápal plic, takže jsem byl v nemocni několik měsíců.
Nickova žena: Nickova diagnóza v současné době zahrnuje ADEM (zánět mozku), příčná myelitida (zánět míchy), a částečná ztráta sluchu. Neexistuje léčba, která by to spravila a nebo obnovila myelinovou vrstvu kolem jeho míchy. Je to prostě tak, s tím teď musíš žít.
Nick: Už je to pět měsíců od té chvíle, co jsem dostal vakcínu a můj život je zcela změněný. Většinu dne strávím sezením v křesle nebo ležením v posteli, můj krk mě bolí 24h denně. Levá část mého těla je v ohni 24h denně. Ztratil jsem citlivost v penisu. Mám problémy s močením.
Nickova žena: Vím, jak moc ho to bolí. A jak moc mu chybí všechny věci, které rád dělal. Chci s ním jen být, a mít svého nejlepšího přítele a aby děti měly svého tátu. Dcera má čtyři roky a už si tě nebude pamatovat. Potřebuje tě.
Nick: Moje dcera přijde a drží mě za ruku kamkoliv jde, protože se o mě bojí. A to má čtyři roky. Před tím, než jsem přišel do Texasu, jsem jezdil na vodních lyžích, vyučoval jsem fotbal. A pak jsem skončil v nemocnici a viděl své děti plakat, protože nevěděly, jestli ztratí svého tátu. Strávil jsem roky běháním do ohně. Chodil jsem k nejhorším nehodám, které si dokážete představit, pomáhal lidem, kteří měli svůj nejhorší den. A teď potřebuju pomoct se vším, co dělám. Jedinou věc, kterou si lidé z toho mohou vzít, je to, že nejen děti mohou být poškozeny, ale může se to stát doslova každému. Byl jsem ten nejzdravější z mých přátel, mojí rodiny. A nic vám nenapoví, že se to stane právě vám.
Del (rozhovor): Nicku, nejprve bych ti chtěl poděkovat za to, že jsi nám umožnil vidět tvůj život. Chce to hodně odvahy. Protože si dokážu představit jako otec, vidět takovou úroveň zranitelnosti a nechat svět to vidět. To si vyžaduje mnoho odvahy a chtěl bych ti za to poděkovat. Co se ti honí hlavou, když vidíš to video. Co to v tobě vyvolalo?
Nick: Můj celý život jsem byl aktivní, pořád jsem byl v pohybu. Moji ženu obtěžovalo, že jsem si nikdy nesednul. Od momentu, kdy jsem vstal v pět ráno, do chvíle, než jsem šel spát jsem byl pořád v pohybu. Stále jsem dělal nějaké věci s dětmi, učil je. Měl jsem všemožné koníčky. Stále jsem byl venku, když jsem byl hasič. Miloval jsem být aktivní, a nyní potřebuji berlu – tomahawk na chození. Nemůžu dělat nic, co jsem dělal rád s dětmi. Většinu dne sedím v křesle. Ani nerad koukám na televizi a to je jediná věc, kterou v tuto chvíli mám.
A je to skutečně neuvěřitelně frustrující. Protože jsem přišel o vše, co miluji, kromě své rodiny, a já už ani nejsem mnou.
Del: Jak dlouho to je, pro ujasnění. Kolik času už uběhlo od té události?
Nick: Je to už pět a půl měsíce.
Del: Zlepšilo se to nějak od té doby? Ležel jsi v posteli a nemohl se hýbat, nyní už chodíš. Jaký pokrok jsi udělal a jaké máš teď starosti?
Nick: Zlepšilo se to jen minimálně. Můžu trochu chodit. Můžu ujít pár set metrů denně. Někdy i trochu víc, když mám dobrý den. V jednu chvíli jsem nemohl zvedat věci pravou rukou, ale už je to lepší a mám v ní opět trochu síly. Ale mám příšerné bolesti 24h denně. Můj krk a hlava mě stále bolí. Dobrý den je pět z deseti. Typicky jsem mezi osmičkou až desítkou. Kromě toho, moje levá polovina těla je v ohni. A pravá strana je strnulá, takže je to pěkně drsné.
Del: Jedna z věci, které jako lidské bytosti děláme, je, že si v mysli dokola přehráváme události. Jak často přemýšlíš nad tím okamžikem, nad tou jehlou? A říkáš si: „kéž bych se mohl vrátit v čase?”
Nic: Stále. Vzal jsem tuhle práci, abych rodině zajistil lepší život, a teď toho lituji. Protože mi to vše změnilo. Ztratil jsem vše, co jsem miloval. Je možné, že přijdu o svou kariéru. Dal bych cokoliv, abych se mohl vrátit do toho dne. A nenechat si dát tu vakcínu.
Článek o testování vakcíny na COVID-19 (pouze v angličtině)
